Novinky

Novinky > Jaro Viňarský: Vždy nám musí něco chybět

Jaro Viňarský: Vždy nám musí něco chybět

2/11/2015

V prvních listopadových dnech se v Divadle Archa uskuteční premiéra nového projektu souboru VerTeDance. Inscenace s názvem Chybění vzniká ve spolupráci se slovenským tanečníkem a choreografem Jarem Viňarským, který se s VerTeDance setkává jako tvůrce poprvé. O spolupráci se souborem a nazírání na uměleckou tvorbu jsme si povídali jen pár dní před premiérou.

Jaro Viňarský: Vždy nám musí něco chybět

Začněme od praktické stránky věci. Odkud vyšel impulz ke spolupráci s VerTeDance?

Pozvání přišlo od VerTeDance a hned s ním i obsazení - Tereza Ondrová, Markéta Stránská, Jaroslav Ondruš, Marek Menšík a Jan Bárta. Změnilo se jen v jednom případě, původně měla v inscenaci tančit ještě Veronika Knytlová, ale otěhotněla, a i když jsme chvíli uvažovali, že účinkovat bude, rozhodla se, že raději ne. Máme tedy pět tanečníků v poměru tři muži a dvě ženy. Hned na začátku už bylo určené i téma „chybění“, ale jen jako nejobecnější pojem, nebylo nijak definováno, jaké to chybění je a jak ho mám pojmout.

A jaké tedy je? Bude to o tom, co chybí lidem, naší společnosti?

To téma se vyvíjelo postupně. Nejsem typ tvůrce, který by si na začátku definoval, o čem budu přesně mluvit, stačil jen ten název Chybění. Kontext a obsah se mi objevuje postupně skrze práci s lidmi. Nedělám představení jednoho tvůrce, nepřicházím s jasnou vizí, jak a co by to mělo být, ale mluvíme o tom. Zajímá mě vklad každého: jak ostatní lidé o tématu přemýšlejí, k čemu je táhne. S tanečníky pracujeme s pomocí improvizací, kdy sice dávám nějaké zadání, ale dál jsem spíš sám veden tím, jak oni reagují, co vzniká v rámci skupiny a její dynamiky. Úzká spolupráce týmu je pro mě zásadní. A nejen tanečníků, ale jsou tu další složky, hudba, světelný design atd. Ty nevznikají odděleně nebo později, ale snažíme se, abychom pokud možno všichni pracovali spolu. Takže naslouchám i tomu, co si o naší práci myslí světelný designér nebo skladatel.

Není pak trochu obtížné dojít k jednotnému tvaru?

Snažím se spojit všechny hlasy dohromady a v závěru je to přefiltrováno přese mne, protože je tam samozřejmě můj autorský podpis. Postupně si začnu jednotlivé části dávat na pevné místo, podřizuji materiál svému vedení a svému myšlení. Ale do poslední chvíle to podléhá neustále komunikaci, dialogu, řešení, dotazování se. Uvedli jsme work in progress Chybění a přišlo hodně lidí. Z diskuse vyplynuly další pro mě zajímavé impulzy. Také jsem si přivedl několik „třetích očí“, lidí, se kterými spolupracuji, a vím, že mě jejich zpětná vazba posune.¨

Pořád jsme se ještě nedostali k významu pojmu „chybění“…

To představení má jedno specifikum, účinkuje v něm Markéta Stránská, která nemá levou nohu, tedy tančí s protézou. Abychom si rozuměli – rozhodně nechci poukazovat na téma chybění přímo přes ni a přes fyzický hendikep. Nicméně, co se týká fyzického materiálu, byl to pro mě důležitý výchozí bod, ne kvůli nějakému psychologizování, ale z čistě fyzického hlediska. Mít takového interpreta udává možnosti, kudy se ubírat v hledání jazyka představení a tanečního projevu. Bavilo mě dostávat ostatní tanečníky do pozice Markéty. Na tuhle situaci se můžeme dívat tak, že jedné performerce noha chybí, ale u ostatních přebývá a oni se s tím musejí vyrovnat. Když jsem šel v hledání fyzického materiálu přes Markétu, ostatní musí řešit problém přebytečné nohy. Snažili jsme se najít cestu, jak eliminovat sociální téma. Zazní to tam, z logiky věci, ale snažím se jakékoli téma integrace apod. vyloučit. Pokud divák bude mít takové asociace, nechci je podporovat.

Takže to, co jednomu chybí, druhému přebývá…

Ptáme se, proč nám vlastně pořád něco chybí. Já stav „chybění“ vnímám jako určitý hybatel. Vždy nám musí něco alespoň trochu chybět, aby věci dávaly smysl. Jen díky tomu máme pocit, že je potřeba něco dělat, a tak skutečně něco děláme, vyvíjíme aktivitu. Vynořila se pro mě nad tím otázka, kolik toho musí chybět, aby něco mělo smysl, abychom se nenudili. Když máme problém, jsme ve stresu a řešíme ho, když ho nemáme, tak nám chybí. Ale tyhle myšlenky nebo významy v inscenaci nepopisuji doslovně, protože nikdy nedělám divadlo ve smyslu činohry, která vypráví příběh. Jdu přes tělo, a to nemluví v lineární logice. Má svou vlastní logiku a hovoří přes rytmus, tempo, dynamiku, fyzické bytí. Takže nejde o to, co my konkrétně na jevišti „řešíme“, ale jak bude inscenaci vnímat divák.

 

Tanečník a choreograf Jaro Viňarský se narodil v roce 1978 na Slovensku. Studoval choreografii na VŠMU v Bratislavě a HAMU v Praze. Od roku 1998 spolupracuje jako tanečník, performer a choreograf s umělci ze Slovenska i zahraničí, například s Institutem Grotowski v Polsku. Dlouhodobě spolupracoval s choreografkou Karine Ponties. K jeho úspěchům patří 2. cena v mezinárodní choreografické soutěži Jarmily Jeřábkové v roce 2001 a 2003, Cena Sazky za objev v tanci za sólo Last Step Before v roce 2006. V roce 2011 založil neziskovou organizaci SKOK! na podporu rozvoje současného tance a fyzického divadla na Slovensku. V roce 2013 získal cenu Bessie Award, která je nazývaná tanečním Oskarem, za výkon v choreografii Pavola Zuštiaka Bastard.

 

Festival 4+4 dny v divadlech i...

9/10/2017

Letošní, už 22.  ročník mezinárodního festivalu současného u... více

Letní Letná – festival nového ...

29/8/2017

Srpen v Praze patří novému cirkusu! Letošní 14. ročník mezinárodn... více

Letní Letná – festival nového cirkusu v Praze

O spolupráci Cirku La Putyka a...

29/8/2017

O setkání dvou zcela odlišných cirkusových souborů, českého Cirku... více